Majko a třetí verze pohonu.

O Majku jsem psal na staré verzi Aviaria. Nicméně i s odstupem doby je to pro mne “numero uno”. Kvalitněji zpracované éro jsem zatím v ruce neměl a to i přesto, že mi doma leží jistý opěvovaný kompozitový hotliner. Jeho zpracování kvalit Majka nedosahuje. Navíc mohu ohledně toho hotlinera dát k dobru krátký příběh z cyklu “Jak chudák do ještě větší bídy přišel”.

Předesílám – není to myšleno zle, historka bude sloužit jen pro ilustraci. Tedy – toho hotlinera jsem zakoupil minulý rok zhruba touto dobou. První pocity – nadšení. Vše se zdá být bezchybné. Jenže čas je mocný čaroděj a díky jeho působení na materiál se ukázalo, že spodní část trupu má povrchová poškození, dovedně maskovaná tmelem a barvou. Jenže tmel se jaksi srazil a na povrch vylezly praskliny. No nic … sice mne to trápilo, ale balamutil jsem sám sebe, že je to asi normální. Přeci jen je o tomhle modelu všeobecně známo, že je za poloviční cenu něž je obvyklé u jeho ekvivalentů. Jenže o letošních Velikonocích jsem si na “jedné diskusi” pustil hubu na špacír, když už jsem nevydržel pění oslavných chorálů na kvalitu zpracování tohoto éra. I přeptal jsem se, co je vlastně považováno za první jakost a co už ne. Výsledkem bylo rozčarování “pěvce” i prodejce. Nicméně jsme si to vysvětlili a navíc druhý zmiňovaný se k problému postavil čelem a trval na tom, že mi trup vymění. Já jsem ho ujišťoval, že mi trup druhé jakosti nevadí a že vzhledem k čekacím dobám na výrobu tohoto modelu to raději přehlédnu. Ne, prodejce trval na svém. Dohodli jsme se a putoval ke mně druhý trup. Když jsem otevřel balík, čekalo na mne “veselé” překvapení – spodek trupu byl sice již prvotřídní , nicméně směrovka byla druhé, ale ještě spíše třetí jakosti. Další výměna mailů s prodejcem. Omluva. Po dalším týdnu ke mně doráží třetí exemplář trupu. Přes víkend jsem tedy měl doma 3 trupy k jednomu modelu a vybíral jsem… V závěru tohoto procesu jsem si připadal již trapně, protože jsem i na tom třetím exepláři našel nějakou mouchu. Nicméně poslední exemplář jsem si nechal a zbylé dva trupy poslal na vlastní náklady prodejci. Takže i takhle to může být zamotané. V případě Majka to bylo zcela jinak. Již při otevření transportní krabice na člověka dýchla maximální profesionalita.

Vždy když jsem měl nějaký dotaz ohledně Majka, první co jsem udělal bylo to, že jsem napsal Zdenovi Kučerovi. Zdeno je Majkomaniak a dobrý kamarád výrobce modelu Karola Mrvy. Stalo se tak i v případě, když jsem přemýšlel, zda zkusit či nezkusit převodovkový pohon. Zdeno mi napsal, že on i většina lidí, kteří Majko provozují, v něm používá Megu. On konkrétně, že má 16/15/5 s vrtulí 190/100, je spokojen a hlavně kvůli provozní nenáročnosti Megy do převodovkového pohonu nepůjde. Nicméně v zahraničí to prý je trošku jinak – tam jsou převodovkové pohony v Majku docela častým jevem. A že prý ať to zkusím a podělím se o zkušenosti. Shodou okolností se mi do cesty nachomýtla pohonná jednotka od Dalibora Štěrby, z jejíhož praktického použití sešlo. Krátká konzultace a už putovala ke mně. Skládala se z motoru Align430 (2250 ot/V) a převodovky Hendrych 3,1:1. Já jsem dokoupil sklopku Graupner CAM 11 x 8. Příkonově na tom byly pohon původní, tedy Mega 16/15/6 + Graupner CAM 7,5×4, a nový, tedy Align s převodovkou, +- stejně. Teklo do nich 180W. V praxi se to projevilo celkem očekávaně – Majko s Megou letělo rychleji pod menším úhlem, Majko s Alignem letělo pomaleji, ale strměji. Porovnání potřeby motorového času na jedno srovnatelné vystoupání hovořilo pro Align, jenže pouze o celkem znedbatelných zanedbatelných 5sekund. S přibývajícím letovým časem jsem dospěl k názoru , že nejen mne, ale i samotnému Majku “šmakoval” více původní pohon. A tak jsem se uplynulý čtvrtek rozhodl, že tam Mega půjde zpět. Jenže když už jsem byl v tom předělávání nedalo mi to a namontoval jsem do Majka zatím neotestovaný pohon – motor OK400 (ekvivalent Alignu z ČLR s kv 3500 se zatížitelností až 300W a možností pohonu až čtyřčlánkem) + převodovka Hendrych 3,1:1 + vhodná vrtule. Napájení “standard” – tedy 3S Lipol 2200mAh 20C.

Vhodnou vrtuli jsem musel vyřešit operativně z toho, co bylo doma. “Od oka” jsem odhadl dvě vhodné varianty Aeronaut 254 x 152 a 241x 127. První z nich je shodou okolností trefená téměř přesně do maxima – motor bere 29A a příkon je 290W. S druhou připravenou vrtulí si pohon vezme něco málo přes 25A při 260W příkonu. Udělal jsem si tedy pár opakovaných měření, zda mne oči neklamou. Zkusil jsem, jak to snáší motor, baterky i regulátor. Nikde nic podezřelého. S polovybitými baterkami jsem vyrazil na pole zkusit, jak se Majku bude líbit umírněnější varianta pohonu, tedy s vrtulí Aeronaut 241x 127. A ona se mu líbí a náramně. Stoupání je strmější a rychlejší, než kdy jindy, pro softlinera až nepatřičné. Čas potřebný na vystoupání do výšky “v místě obvyklé” je poloviční. Nečekal jsem, že se motor OK400 projeví tak dobře. Lépe řečeno čekat jsem to měl, jenže já spíše čekal, že v něm bude nějaký zádrhel. Má více chladících otvorů v plášti něž má samotný Align a velice dobře funguje jeho “vnitřní” ventilace, podporovaná jakýmsi větráčkem, umístěným na hřídelce uvniř pláště hned za předním čelem motoru. Účinné větrání se nedalo při zkoušce mimo model bez vrtule přehlédnout.
Návrat Megy 16/15/6 na palubu Majka se tedy zatím odkládá. Uvidíme, zda OK400 bude i při dlouhodobějším používání při zmiňovaných příkonech OK.