Archiv Březen, 2008

Zapamatujme si: Elektroaktivní polymery

Posted in NEelektrolety, Zapamatujme si on 29.3.2008 by aviator

Dnešní sobota pro mne začala „vesele“. „Upírek“ Vojtíšek mne krátce po 6:30 vytáhnul s postele s tím , že ho bolí bříško, protože má hlad a tudíž by bylo nanejvýš žádoucí , abych mu připravil „snídačku“ – bílou kávu a rohlík s nutelou. Nadšeně jsem vyskočil z postele a šel splnit rozkaz. Dal jsem vařit vodu a zapnul na tu chvíli, než si upírek posbírá hračky, dorazí k televizi a vybere si vhodnou pohádku, ČT24, abych zjistil, co je nového. Trefil jsem se přesně do magazínu Prizma. Právě skončila jedna reportáž a ta následující pojednávala o elektroaktivních polymerech. To mi tedy vyrazilo dech. Jejich vývoj proběhl snad na základě zadání jakéhosi vědeckého soutěžního úkolu nebo jak ten podnět vlastně správně pojmenovat. Vývojáři samotní tomu říkají úmělé svaly. Jedná se zkrátka o úmělou hmotu, která se hýbe v rytmu přiváděných elektrických impulsů. Chemicky je to prý postaveno na principu oxidace a redukce, jejichž proces je ovlivňován polaritou napětí přiváděných impulsů. Tolik útržky toho, co jsem si dokázal zapamatovat. Samozřejmě, že nejzajímavější byly ukázky praktického, nikoliv však průmyslového, využítí úmělých svalů. Byla k vidění úmělá květina s rozvíjejícím se květem, úmělá ryba, hýbající ploutví, napodobenina ptačího křídla, mrskající se frekvencí mávajícího křídla nějakého menšího ptáčka. Jeden z vědců hovořil o možnosti vytvoření úmělého létajícího hmyzu. Prostě neskutečné, ohromující. Létal tam model vzducholodi, jejíž kormidla byla řízena právě pomocí aktivního polymeru. Příště prý bude mít i pohon vyřešen na tomto principu. Představa, že místo serv mám v modelu elektroaktivní polymer není vůbec špatná a vzhledem k reportáži to není nic nepředstavitelného. Koneckonců mikroserva Biometal, která jsou již realitou, fungují také zcela na jiném principu, než bylo dosud u serv obvyklé. Tak proč bychom za pár let nemohli mít v modelech místo serv úmělé svaly?

Pro zájemce – zde je odkaz na zmiňovaný pořad Prizma- vydání z 22.3.2008.

Reklamy

Glosa na téma „2,4“

Posted in NEelektrolety on 27.3.2008 by aviator

Všiml jsem si, že frekvence opakování dotazů typu: “Chci přejít na 2,4GHz“ na fóru Mojehobby se zkracuje. Obvyklý scénář – tazatel chce znát zkušenosti a poradit, jaký systém zvolit. Hmmm…není to vůbec jednoduché a obávám se, že v současné době nikdo zcela kvalifikovaně poradit nedokáže. Mezi modeláři je malé množství lidí, kteří skutečně vědí, jak funguje a co obnáší přenos na frekvenci 2,4GHz. Většina ostatních, kteří se k problematice vyjádří, většinou mylně vychází ze zkušeností s „klasikou“ a nedokáže se přepnout na jiné vnímání. Toto je bohužel se schopností pochopit způsob přenosu na 2,4GHz neslučitelné. Sám jsem na 2,4 přešel v září loňského roku. Tomu předcházelo zmítání se v nevědomosti, získávání informací a zkušeností, studování nabídky trhu. Zkratkovitě nastíním, aby jste si dokázali představit moje myšlenkové pochody. Předesílám, že se vše odehrává v minulém roce.
Únor: 2,4Ghz je neprozkoumané, přechod by mě stál moc peněz hlavně co se týče přijímačů.. Nejsou výměnné moduly do mé MX22 a DX7 nechci – je pod mou úroveň.
Květen:
tý jo – XPS. Výměnné moduly i do MX-22. Kompaktní přijímače. Vypadá to moc pěkně. Dle tabulky srovnání parametrů to konkurence může zabalit – strčí je všechny do kapsy. Hmmm… 2,4Ghz má něco do sebe. XPS se mi moc líbí, budu o něm uvažovat.
Červen:
tak stále přemítám o tom XPS. Už jsem jej skoro objednal, ale pak jsem se zarazil. Zvítězil pragmatický přístup. XPS bych mohl použít pouze do venkovních modelů. Jenže já nezanedbatelnou část svého letového roku strávím v hale. Musel bych tedy investovat do XPS a zároveň si ponechat i vybavení na 35Mhz a dle potřeby to přehazovat. A musel bych to přehazovat i v průběhu venkovní sezóny – do parkflyerů by bylo XPS příliš velké. Jenže to bude pěknej „vopruz“ přehazovat VF díl, anténu – poletím s velkým érem – dám XPS, přistanu a chci letět s nějákou malou poletuchou – přehodit XPS za klasiku, namontovat anténu…kur.. tak to ne. Do toho nejdu. Zůstávám u klasiky. Zlatá MX-22.
Červenec:
stejně mi to nedá a chtěl bych tu 2,4GHz ozkoušet. U nás na poli mi to v jednom místě „kope“. Samozřejmě vím proč – vedení vysokého napětí dělá své. Navíc i na letišti by nebylo špatný neřešit kolíčky. No Spektrum je „out“. Prý nevyhovuje nějakým předpisům. Ta futabská „6“ by se hodila. Není vůbec špatná. Ale jen na první pohled – ona je taková blboučká a prosťoučká. Proč raději na úvod do 2,4GHh nedali na trh nějakou přiměřeně inteligentní „7“ ?… Navíc je dostupný pouze jeden přijímač – 9-ti gramový a ten je svou hmotností halově nepřijatelný. Bohužel i jeho cena má do příznivosti daleko a ještě jej ani samostatně neprodávají. Co to Spektrum?
Srpen:
Řeším legálnost/nelegálnost Spektra. Po rozsáhlé četbě a konzultacích dospívám k názoru, že v ČR je za současného stavu legální. Jenže co je to platné, když ta DX7 nedosahuje úrovně MX-22. Přesto se ponořuji do podrobnější četby manuálu. Hele, ona je „déikssedmička“ softwarově velice podobná x3810. Tu jsem měl a byl jsem s ní nadmíru spokojen. Jé a ona má dokonce 20 pamětí. To by mi stačilo. Jé a ten malinkej přijímač má jen 3,5 gramu – neskutečné. To by bylo i do haly super. Potřebuju vůbec MX-22? K dotvoření patřičného „image“ zcela určitě, z praktického pohledu nikoliv. Vše co používám k programování modelů DX7 pokryje bez problémů. Navíc ji na www.elektromodely.com prodávají za neodolatelnou cenu. Je rozhodnuto – jdu do ní.
Konec září:
prodal jsem MX-22. Definitivně jsem se odpoutal od starých časů. Je to svým způsobem risk, ale jsem ochoten jej podstoupit.
Tolik tedy výpis mé paměti z roku 2007.Co dodat? Ani na 2,4Ghz není vše tak růžové, jak se zpočátku zdálo a v oslavných ódách i psalo. Přechod na tento systém předpokládá značnou dávku osobní statečnosti. Za sebe mohu říci, že jsem maximálně spokojen a že moje Spektrum DX7 za tu dobu, co jej mám, ani jednou nezaváhalo a nedalo podnět k nespokojenosti. Z vyčtených zkušeností vím, že problémy mohou nastat v případě nekvalitního napájení palubního systému a v případě umístění do uhlíkového trupu . Počítám s tím a budu si na to dávat pozor. Diskuse “ který systém je lepší?“ mne nechávají v klidu. Většinou se rozvinou do hodně teoretické roviny „co by/kdyby“ s konečnou vypovídací hodnotou blížící se nule. V praxi to vypadá tak, že FASST, DSM2, XPS, Assan atd. fungují dobře a spolehlivě. Výběr je tedy věcí osobních sympatií a zamýšleného praktického použití.

Vykoledoval jsem si…

Posted in Slowfly/Parkfly on 24.3.2008 by aviator

V letovém období březen 2008 jsem si vykoledoval pěknou hromádku „trsátek“. Neratovické pyloňácké „maso“ je vzhledem k častému kontaku modelů mezi sebou a s podlahou docela vrtulově náročné…

ner230308m_01.jpg

 

Velice se mi osvědčila „zdravotnická“ lepící páska UrgoPore. Drží výborně na extruporu a skoro není ani vidět. Včera jsem s ní přilepil FlyCamOne na svého pylona Jackrabbit. I kamerku udržela výborně a tak jsem natočil letové video z létání s pyloňákem v hale. Bohužel v kamerce nebyla dobře zacvaklá SD karta a tak se vše točilo takzvaně „do vzduchu“. To jsem ovšem zjistil až doma… Tak snad příště.

ner230308m_02.jpg

 

39 gramový Micro Sulti – (verze 2)

Posted in Slowfly/Parkfly on 23.3.2008 by aviator

Létající mikrolaboratoř Micro Sulti byla zmodifikována na verzi 2. Před posledním halovým létáním jsem na něm v hluboké noci provedl poměrně zásadní změny. Zvětšil jsem plochu křídla dolepením 15 mm pásků na náběžné hrany křídla a zároveň jsem i křídlo vyztužil a to klasickým shockflyerským způsobem. Nárůst hmotnosti zanedbatelný – 39 gramů má nyní Micro Sulti připravený k letu.

kla150308_10.jpg

Letové vlastnosti se o dost zlepšily, ale ještě to není to pravé ořechové, vlastně extruporové. Pokud se rozhodnu postavit dalšího akrobata na již zmiňované vybavení, budu muset nahnat plochu a to i za cenu zvětšení rozpětí či zdvojplošnění. Dále by prospělo i snížení hmotnosti. Co se týká funkčnosti vybavení mohu být spokojen. Motor v kombinaci se správnou vrtulí má výkonu na rozdávání, regulátor je vynikající, baterky plně pokryjí potřeby motoru po celou dobu běžného halového letu (cca 6minut). Serva Biometal jsou dobrá. Jen by to chtělo ještě lépe pořešit náhony – jako perfektní bych viděl, kdyby se mi podařilo v tomto měřítku zrealizovat lankový náhon. Drobný problém se vyskytl u serva směrovky, které ve středové poloze na zemi pocukává, za letu však funguje normálně. Na funkci haloletce to tudíž nemá vliv. Co tedy dál? V každém případě je jasné, že Micro Sulti půjde do muzea . Funkci pokusného mikroorganismu splnil. Rád bych zkusil ještě jednou postavit akrobátka, ale tentokrát by to mohl být třeba dvojplošník. Jenže…akrobati nejsou úplně moje káva. Takže jsem vykšeftoval na zakázku zhotovené výřezy z EPP na mikropyloňáčka o rozpětí 40 centimetrů. Bohužel mají již sami o sobě 18 gramů a tak v tomto měřítku EPP není žádnou výhodou. Holý drak Micro Sulti měl kolem 8gramů. Ale v každém případě pyloňáček je jako další na řadě. No a pak by se mi moc líbil třeba halový větrůněk, nejlépe připomínající něco skutečného, neúčelového. Takže mám nad čím přemýšlet…

kla150308_11.jpgkla150308_12.jpgkla150308_13.jpg
Video letu Micro Sulti verze 2.

FlyCamOne 1

Posted in NEelektrolety on 20.3.2008 by aviator

Nerecyklování prý bude zanedlouho smrtelným hříchem. Dostal jsem strach, že mne PánBůh potrestá a tak jsem se jal zrecyklovat článek o FlyCamOne, který vyšel před časem v RC revue. Sice je „out“, protože zmiňovaná kamerka se již nevyrábí a byla nahrazena svou mladší sestrou FlyCamOne 2, ale snad to nevadí. Mladší sestru jsem zatím v ruce neměl a navíc jsem měl docela smůlu, že když už jsem o ní něco četl, tak to bylo vždy v souvislosti s nějakým problémem.

fcom005

fcom002.jpg

FlyCamOne jsem dostal začátkem března minulého roku zapůjčenou k vyzkoušení od Marka Vencla z e-shopu Kdo si hraje nezlobí. Stručná charakteristika. Hmotnost má 24g, rozměry jsou 85 x 35 x 10 mm. Napájení z Li-Ion baterie 170mAh. Nabíjení a přenos záznamů přes USB konektor(USB1.1). 8MB vnitřní paměti , slot pro SD kartu. Funkce: video, foto, audio, webkamera, čtečka karet. Video formátu .avi je se zvukem o rozměrech 320×240 pixelů s rychlostí záznamu 25 snímků za sekundu. Na kartu o kapacitě 1GB dokáže natočit video v délce až jedné hodiny. Pořizované fotky mají velikost 640×480 pixelů. Součástí dodávky je kromě vlastního přístroje USB kabel, odnímatelný držák, samolepící suchý zip s vysokou pružnou podložkou, návod a CD s ovladači a programy.

Provedení zařízení je sice plastové, ale v celku poctivé. Vrchní části dominuje stranou umístěná čočka objektivu a mikrofon. Ve spodní části je pod odnímatelným krytem umístěn USB konektor a slot pro paměťovou kartu typu SD. Kamerka má i vysouvací optický hledáček, umístěný v horní hraně nad objektivem. Velice kladně hodnotím miniaturní přepínač z boku přístroje a hlavně jeho funkci. Jeho přepnutím se FCO vypne a to tak, že nedochází k vybíjení napájecí Li-Ion baterie, což byla velká slabost minifoťáčků Mustek Smart mini, hojně používaných modeláři k natáčení z modelů. Mimo to, pokud není kamerka používána déle než 60 sekund, přejde automaticky do stand-by módu. Zpět do aktivního stavu uvedeme kamerku stiskem spouště fotoaparátu po dobu 5 sekund.

FCO jako USB čtečka paměťových karet. Po prvotním rozpoznání a nainstalování do systému zařízení při dalších připojeních funguje jako každá jiná čtečka paměťových karet. Připojíte, objeví se vyměnitelný disk, pracujete s uloženými daty.

FCO jako fotoaparát. Jako fotoaparát lze kamerku použít jen skutečně v nouzi nejvyšší. Ale nad tímto využitím jsem nikdy seriózně neuvažoval. Výsledek je silně závislý na světelných podmínkách. Problém je v titěrném hledáčku vytvořit nějakou kompozici . Já jsem byl sám se sebou spokojen již v případě , kdy se mi podařilo zachytit fotografovaný objekt celý a jen málo rozmazaný. Očekával jsem zklamání a to se i dostavilo.

FCO jako kamera. Co se týká pořízených videozáznamů z letícího modelu, byl jsem příjemně překvapen. Záznam, ač jsem zatím neměl jinou možnost a musel jej pořizovat vždy z originálního držáku přes odrazové zrcátko, je překvapivě čistý, plynulý, bez výrazných problémů se zaostřením. Nespornou výhodou je, že výsledný soubor je formátu .avi. Na druhou stranu jsou tu i jisté zápory:

1)Rušivě působí pohled přes točící se vrtuli. Tomu se dá vyhnout použitím vhodného modelu, kde půjde kamera umístit tak, že se nebude koukat přes vrtuli a nebo modelu s vhodným pohonem. Pokusně jsem zjistil, že je vhodné použít k natáčení záběrů, kdy se „musím dívat přes vrtuli“ model poháněný pokud možno motorem s menší vrtulí a vyššími otáčkami (v mém případě jsem porovnával Megu 16/15/7 s APC 9×6 proti MPJetu 22-7/30 s APC 7×5).

2) Problém zvuku, zaznamenaného mikrofonem v průběhu letu. Zřejmě specifický problém, týkající se jen leteckých modelů s kamerou hledící ve směru letu. Citlivý mikrofon zaznamenává fučení s takovou intenzitou , až je to nepříjemné. Zatím nevím, co s tím. Zkoušel jsem překrýt mikrofon molitanem, tak jako to mají televizní komentátoři, ale provizorní řešení nezafungovalo.

3) Videozáznam, pořízený přes zrcátko je zrcadlově obrácený proti skutečnosti( jaké překvapení!).Z toho plyne, že k dosažení dokonalého výsledku je třeba si osvojit základy práce s nějakým vhodným videoeditorem. Já používám dva – VirtualDub – freeware, který dokáže prostřednictvím filtrů video otočit , převrátit a já nevím co ještě, protože dostupných filtrů je skutečně dost a dost. Dále používám k vložení titulků a celkovému dotvoření Arc Videoimpression 1.6, který jsem kdysi dostal jako příslušenství k foťáku Fuji F601Z. Obávám se, že by to vše asi zvládl VirtualDub, ale zatím jsem nenašel chuť více se do něj ponořit.

fcom007.jpgfcom003.jpg

fcom008.jpgfcom001.jpg

Výsledky natáčení naleznete ke stažení na mých stránkách http://aviarium.wz.cz. V jednom případě byl k natáčení použit můj EPP model FW190A (LM-model), ve druhém pak kompozitový hotliner Ariane V6, který pilotoval jeho majitel Tomáš Ciniburk. Tím, že si osvojíte základy práce s programem VirtualDub získáte jednu výhodu – nejste omezeni umístěním kamerky pod křídlem či nad křídlem – natočený výsledek si bez problémů obrátíte či převrátíte.

FCO jako webkamera. Prvním krokem k úspěšnému zprovoznění je nainstalování potřebného software, který obsahuje přiložené CD. Po úspěšné instalaci připojíme FCO do USB portu počítače za současného podržení spouště kamery. Pak rozklikneme nainstalovaný program PCcam a ten najde připojenou kameru a zobrazí snímaný obraz. Přenos obrazu na webovou stránku již pak není nic složitého. K ovládání není potřeba využívat jen přiložený software. Stejně dobře funguje i s dalšími programy pro ovládání webkamer. Ozkoušel jsem spolupráci FCO s programem boruWebCam . Bez problému. Obraz je velice dobrý. V tomto režimu kamera nevyužívá interní baterii nýbrž napájení s USB portu. Proto funguje i ve vypnutém stavu.

FCO jako audiozáznamník. Nevím nakolik, je tato funkce v dnešní době žádaná. FCO ji v každém případě umí. Výsledek nahrávání zvuku je opět velice dobrý.

A celkový dojem? Před pár lety jsem viděl, jak funguje foťáček Mustek Smart mini2 v modelu. Myslím, že FlyCamOne je nejméně o třídu výše. Je lehčí, dokáže šetřit vlastní napájecí baterii, pracuje s paměťovou kartou, video má lepší kvalitu a formát, který lze bez dalších úprav přehrávat v běžných softwarových přehrávačích na PC. Kromě videozáznamu mne osobně velice oslovila funkce webkamery. Kamerka se mi zalíbila natolik , že jsem si ji nakonec zakoupil. Zatím toho nelituji….

Závody ve Stochově zrušeny !

Posted in Slowfly/Parkfly on 18.3.2008 by aviator

Soutěž Hacker Model Indoor Open 2008, která se měla konat v sobotu 22.3 ve Stochově byla včera pořadatelem potají zrušena. Prý 12 přihlášených lidí týden před termínem konání soutěže je málo… Co dodat? „Nu, každej jsme nějakej“. Nicméně nedejte se vyvést předčasným aprílem. Pořadatel totiž zatím (úterý 11:20) neuznal za vhodné stáhnout upoutávku s přihlašovacím formulářem ze svých stránek a dát tamtéž na vědomí, že se žádné závody nekonají. O tom, že by poslal již přihlášeným mail, že závody nejsou ani nemluvím… ale třeba se dočkáme.

Tak to by pro tentokrát stačilo.

Posted in Slowfly/Parkfly on 17.3.2008 by aviator

Od včerejška považuji halovou sezónu za ukončenou. Sice ještě příští týden mám v plánu účast na soutěži ve Stochově, ale už mne to jaksi nerozrušuje a už nehodlám ani na modelech nic „štelovat“. Odlétám to a šmitec. Pravdou je, že jsem v letošní sezóně absolvoval nepoměrně více neoficiálních polétání než oficiálních soutěžních klání.

Moji chlapci...
kla150308_04.jpg
kla150308_02.jpg
kla150308_03.jpg

Nicméně jsem nikde na nic překvapivého a zajímavého nenarazil. Tedy co se týče techniky. A tak mne asi nejvíce potěšilo, že systém Spektrum je v hale absolutně bezchybný a nejvíce mne překvapilo, že se objevila serva Biometal o hmotnosti 1,2g za velice „chytrou“ cenu a že fungují lépe, než jsem si představoval. Považovat je za stoprocentní náhradu klasických serv však nelze. Co se týká létání, zajímavě se vyvinulo poletování u nás v neratovické tělocvičně. Když jsme s tím letos začali, spořádaně jsme poletovali s akrobaty. Pak jsem si s sebou na jedno létání přinesl pyloňáčka Jackrabbit na zalétání. Ohlas na něj byl kladný a tak jsem spoluletce začal přesvědčovat, že by jim nějáký ten pyloňáček taky slušel. Povedlo se a postupem času to dopadlo tak, že s akrobaty létáme je tak aby se neřeklo a většinu létání trávíme „fullkontakt“ létáním s pyloňáčky. Pylony jako takové nemáme, ale snažíme se džentlmensky dodržovat létání po okruhu kolem haly. Nejpřitažlivější na tom všem je schopnost prolétnout tlačenicí či ustát let křídlo na křídlo. To vše ve slušné rychlosti. Prostě to chytlo všechny zúčastněné. Při posledních dvou létáních už to došlo tak daleko, že jednu chvíli bylo ve vzduchu najednou šest modelů… No…já teď začnu dolovat své AR6100 z „halovek“ a přendám je do „vekovek“. Vy se zatím můžete mrknout na pár halových fotek.

kla150308_35.jpg
kla150308_31.jpg
kla150308_26.jpg
kla150308_17.jpg
kla150308_18.jpg

Pilotní provoz Aviaria jako blogu.

Posted in Slovem nebo obrazem on 12.3.2008 by aviator

„Cestou kolektivizace, intenzifikace a automatizace ke světlejším zítřkům.“

Již delší dobu přemýšlím, jak bych si to psaní Aviaria co nejvíce usnadnil. Redakční systém, CSS a sofistikované psaní webových stránek obecně znamená „učit se, učit se, učit se“ jak říkal již soudruh Uljanov. A to mne tedy nebaví. Ke způsobu tvorby stránek, který jsem používal doposud jsem se nějákým způsobem dobabral sám a jeho nevýhody začínám pociťovat čím dále tím více.Takže jak to udělat? Jak si to ulehčit? Při brouzdání po internetu jsem si nemohl nevšimnout, jak velkou oblibu získávají blogy. I nechal jsem se inspirovat a rozhodl se, že to zkusím také. Uvidíme jak se to bude zamlouvat mně i vám. Po úvodním zápase s nastavením musím říci, že publikace příspěvků jde velice rychle a nejsem přitom omezen nutností mít k dispozici nějaký editor. Vše se zvládne přes webové rozhraní. No uvidíme…Vaše názory na novou podobu stránek samozřejmě vítám, jen prosím o shovívavost – práce na obsahu a nastavení stále ještě probíhají.

38 gramový Micro Sulti

Posted in Slowfly/Parkfly on 12.3.2008 by aviator

Myšlenka malého a rozumně létajícího modelu mi nedává spát již hodně let. V průběhu nich jsem si již několikrát propočítával, na kolik by tak vyšlo potřebné vybavení od některé z renomovaných firem jako jsou např. WES, Falcon, Braun, Plantraco, Gašparín, Microinvent a kdo ví, jestli jsem na některou ještě nezapomněl. Ovšem výpočet nákladů mne vždy odradil od realizace . Přece jen se jedná pouze o pokus s nejistým výsledkem a za ten prostě nejsem ochoten „vytopit“ tolik peněz. Nejblíže jsem k nákupu mikrovybavení měl na výstavě Modelhobby při poslední účasti firmy Microinvent. Už už jsem měl peněženku s vylétávajícími bankovkami otevřenou , bohužel naštěstí byla výbava, kterou jsem chtěl, již vyprodána. Moje modelářská mikroúchylka mne v následujícím období zavedla k X-Twinům a Picoozovi s vidinou transformace jejich vnitřností do jiného modelu. Jenže to prostě není ono. Modely s tímto vybavením prostě není možno tak dobře ovládat jako modely klasické a tak požitek z letu  není nijak oslnivý. Ovšem kdo si počká, ten se někdy i dočká. Postupující „asiatizace“ modelářského zboží přinesla své ovoce i do oblasti mikrovybavení a tak jsem konečně mohl zrealizovat svůj dávný sen.

sulti_04.jpg

sulti_08.jpg

sulti_07.jpg

První částí výbavy, jejíž obstarání v dnešní době je naprosto bezproblémové, je přijímač. Vlastnil jsem několik příjímačů Penta Profi od MZK – jeden z nejlepších mikropřijímačů. Ovšem s přechodem na 2,4GHz na systém Spektrum se možnost použití Penty rozplynula. Nicméně se ukázalo, že se vlastně nic neděje. Spektrum vyrábí přijímač AR6100 s hmotností 3,5g a po odstranění krabičky se ještě o gram odlehčí. Jedinou nevýhodou oproti Pentě jsou jeho větší rozměry, ale zase je to šestikanál.

sulti_01.jpg

S regulátorem to bylo obdobné. Byl jsem připraven „očesat“ jeden z mých regulátorů Jeti 04 a dosáhnout co nejmenší hmotnosti. Nakonec jsem ale velice výhodně zakoupil malý ČLR regulátor Turnigy 6A a ten podrobil rozumnému očesání. Dlužno říci , že tento regulátor je výborný, funguje a reguluje jemně a bezproblémově. Za ty peníze není na pokusy lepší volby. Očesáním jsem dosáhl hmotnosti 5g.

sulti_02.jpg

Baterky již byly problematičtější položkou, ale nakonec jsem je zakoupil ve stejném obchodě jako regulátor. Vybral jsem samostatné články Lipol o kapacitě 135 mAh , protože zrovna byly skladem. Doma jsem z nich vytvořil dvoučlánky, jejichž hmotnost činí 8 a 9g. Velice problematickou položkou a donedávna v podstatě neřešitelnou, bylo pořízení vhodného střídavého elektromotoru. I ten jsem do třetice všeho dobrého pořídil tam, kde regulátor a baterky. Jeho hmotnost je 5g.

sulti_05.jpg

Na nejvyšším stupínku problematičnosti pořízení stála z mého pohledu serva. Výběr nevelký, ceny nemalé, ochota investovat do nich mizivá. Naštěstí se na podzim loňského roku objevují unikátní japonská serva Biometal s hmotností 1,2g.

sulti_03.jpg

sulti_06.jpg

Poprvé jsem je na živo viděl na výstavě Modelhobby u pana Gašparína. Ten je tou dobou začal i dovážet. Očekával jsem cenu typu „raketa“, ale byl jsem velice příjemně překvapen . Cena se dá označit za lidovou. Nebudu dále chodit kolem horké kaše – dvě jsem zakoupil. Vybavení jsem nechal krátce odležet a přemýšlel jsem co postavit. Jenže inspirace a chuť nikde. Čas utíkal a „samo“ se nic nepostavilo. Ale použitelnost výbavy jsem prostě ozkoušet musel. Volba padla na náčrtek shockflyeru SUltimate z dílny Donatase Pauzuolise. Zvolil jsem rozměry tak, „aby se to vešlo na A3“. Takže rozpětí vyšlo na 380mm. Ambice dostat se rozměry modelu do kategorie „oříšek“ si rozhodně nedělám. Sympatičtěji se mi jeví rozměrová kategorie „Walnut“ (maximální rozpětí 450mm), kterou u nás volňáskáři nelétají, ale v zahraničí ano. Stavba byla dílem jednoho večera. Obyčejný jednoduchý „šok“, bez výztuh, z Extruporu 3mm. Hmotnost slepeného draku činila 8g, hmotnost osazeného modelu činila 35g. Po dodělání podvozku a přepracování motorové přepážky je konečná hmotnost modelu 38g. Abych byl úplně přesný – zatím v modelu chybí servo směrovky, které je již na cestě a tak hmotnost ještě o 1,2g naroste. Rekapitulace výbavy: motor NanoGBx(hexTronik – 5g, 2000ot/V), regulátor Turnigy 6A, baterie Lipol noname 135mAh, přijímač Spektrum AR6100, serva Biometal.
Pár „věcných“ a „technických“. Docela problém je pro mikrozačátečníka nějak rozumně vyřešit závěsy kormidel, ovládací páčky a táhla. Špatně se to dělá a když se vám pak podaří přilepit si táhlíčko k páčičce mikroservíčka tak jako mně, je to nesmírně silný zážitek, na který se jen tak nezapomíná. Další „veselý“ zážitek mne potkal na konci prvního letového dne když jsem zjistil, že po dvou či třech vylomeních motorové přepážky(moje chyba, opravdu to bylo příliš fórové) se mi utrhaly vývody od motorku. Jeho převíjení je, jak jsem v následujících dnech pokusně zjistil, práce pro skutečného vraha. Proto se mi to dodnes nepovedlo. Utěšuje mne jen to, že motor je, v porovnání s domácí produkcí, za pár šupů a tak si jich asi pořídím dostatečný počet do zásoby. Díky tomu také vím , že věnovat zvýšenou pozornost motorové přepážce a uchycení motorku v ní se určitě vyplatí. . Myslel jsem si, že serva jsou pomalá, nepřesná a mají malou výchylku. Jenže to zřejmě u takhle malých modelů funguje trošku jinak. Přesnost a rychlost ovládání je překvapivě dobrá, křidélka byla nechutně ostrá a tak jsem dával expa a srážel výchylky. Můj pocit – jsem z funkce serv příjemně překvapen.
Jak model létá zjistíte z připojeného videa. Na letovém projevu se sice zatím hodně projevuje absence ovládané směrovky, ale jinak jsem doslova nadšen. Motor si modelem poradí bravůrně se značnou zásobou výkonu. V komentářích k tomuto motoru jsem se dočetl, že teoreticky vyvine tah 64g, prakticky však jen 51g. Nevím, tah změřit nedokážu, ale mému MicroSulti stačí na běžné létání půl plynu, přemet z ustáleného letu s využitím co největší výšky haly nečiní sebemenší problém a zásoba výkonu je znatelná. Až dorazí servo směrovky mám v plánu vyrobit stejný model o malinko větší, zkusím přidat ještě trochu plochy a pokusím se hmotnost zachovat nebo snížit. K tomu mi dopomáhej Bůh.

sulti_09.jpg

sulti_10.jpg

sulti_11.jpg

sulti_12.jpg

 

P180 Vulcano – AirAce třetí generace je tady.

Posted in Hračkárna Aviaria on 11.3.2008 by aviator

„Chcete ozkoušet nový Air Race?“ ptal se mne Marek Vencl(Kdosihrajenezlobi) když jsem se s ním bavil o novinkách, které již tento rok jsou a na které se ještě čeká. „No když mi jej svěříte…“ odvětil jsem. „A jaký chcete?“ „Mně je to jedno“ odpovídám já. „ No já bych totiž taky rád nějakýho ozkoušel, jak se s tím létá. Tahle nová generace je udělána tak, že letadla se liší stupněm obtížnosti ovládání. Jsou tři stupně – jednoduchý, střední, složitý. Navíc je možno u každého letadla zvolit mezi třemi frekvencemi a to jak na modelu, tak na vysílači. Takže když se sejde více modelů najednou, stačí se dohodnout a mohou létat jakékoliv tři modely společně.“ dostávám v krátkosti první informace o nové generaci modelů AirAce. Já jen doplním, že například Vulcano je dodáváno na 27Mhz a 40Mhz, takže teoreticky může najednou letět až šest modelů. Netrvá dlouho a odcházím z kanceláře Kdo si hraje nezlobí s krabicí v podpaží. Jejím obsahem je letadlo stupně „složitý“ jménem P-180 Vulcano.

vulcano_01.jpg

Musím říci , že i na mne jako modeláře dělá balení a provedení této „spíšehračky“ výborný dojem. Model je řízen tříkanálovým vysílačem. Směr, výška a rychlost jsou řízeny dvěma proporcionálními funkcemi prostřednictvím rozdílu tahu motorů. Třetí funkce je ovládána spínačem a slouží k ovládání osvětlení modelu. Vysílač funguje i jako nabíječ modelu, přičemž na poli lze nabíjet z napájecích baterií a doma lze při nabíjení připojit vysílač na síťový adaptér 12V (není součástí dodávky).
Vlastní model P-180 Vulcano má atraktivní tvary. Je opět celý vyroben z EPP vypěněním do formy. Předpokládaná choulostivá místa jsou navíc přelepena průhlednou folií. Nejprve jsem si myslel , že je tam jen kvůli dopravě a jal jsem se jí strhávat. Nicméně folie drží jako čert a tak jsem usoudil, že je to zřejmě záměr. Pohon tvoří dva motory s převodovkou a třílistou vrtulí v tlačném uspořádání. Napájeny jsou z baterie NiMh 7,2V 150mAh. Výrobce uvádí dobu jejich nabíjení 10 minut a dosah řízení 150m. První údaj vzbuzuje na první pohled pochybnosti. Nicméně to tak skutečně je a baterky se při nabíjení nezahřívají. Zřejmě není plně využita jejich kapacita. Příprava k letu je velice rychlá a jednoduchá – vyjmout model z krabice, nasadit podvozkové nohy, nalepit okrasné samolepky, dát baterie do vysílače, nabít letadlo, létat.
Na to létání jsem byl skutečně zvědav. Dle úvodních informací mělo být totiž i značně vylepšeno řízení. Pokud si myslíte, že to funguje jako u X-twinů tzn. že řízení směru funguje jen ve chvíli, kdy běží motor, tak jste na velkém omylu. V případě AirRace motory reagují i na samostatnou výchylku ovladače směrovky tzn. pro řízení směru mohu mít plyn stažený. První letový pokus jsem začal hned startem z asfaltové plochy našeho letiště. Model po rozjezdu a nabrání rychlosti sám odstartoval a pokračoval ve stoupání. Po prvních pár zásazích do řízení mi bylo jasné, že ovládání skutečně doznalo změn. Zlepšila se hlavně jeho přesnost. Létání s modelem je velice příjemné. Absenci výškovky jsem pocítil až když se schylovalo k přistání. Doba prvních letů nebyla nijak omračující, obzvláště když se většinu letu letělo skoro na plný plyn. Při létání na stažený plyn odhaduji dobu letu na 5 minut, při létání rychlejším tak na 3 minuty. Ale ještě to raději změřím. Chtělo by to lipolky. Bohužel do prostoru pro baterie se „300“, které používám do halových modelů, nevejdou. Takže je nejspíše připevním na suchý zip na spodek trupu, abych let s nima alespoň ozkoušel. Velice pěkné je poletování s modelem když se stmívá. Vulcano je vybaveno třemi vysocesvítivými diodami – dvě bílé jsou na motorech a jedná červená je na spodku trupu. Navíc si osvětlení můžete za letu zhasínat a rozsvicet – no prostě něco pro malé i velké kluky.
Hračkárna Aviaria tedy vydala své další tajemství. Musím uznat, že oproti čtyřmotorové Air-Ace B-17, kterou jsem měl před časem půjčenou, jsou letové vlastnosti nové generace AirAce znatelně lepší. Zda na tom má podíl jen vylepšená elektronika či zda se pracovalo i na vlastnostech modelů nevím. V každém případě P-180 Vulcano létá velice pěkně a myslím si, že nikoho nezklame.

vulcano_08.jpg

vulcano_10.jpg

vulcano_09.jpg

vulcano_04.jpg

vulcano_05.jpg

vulcano_06.jpg

vulcano_12.jpg