Archiv Květen, 2008

DX7-mička s Li-polkama.

Posted in NEelektrolety with tags , on 20.5.2008 by aviator

Já nic, to Vašek…Ten jednoznačně prohlásil, že ve své DX7 ty originální NiMhy nechce ani vidět, protože je musí každých 14 dní nabíjet a přitom na ně žádné extrémní letové časy neudělá. Musel jsem mu dát za pravdu. Ani já nejsem s kvalitou originálního packu NiMhů Spektrum 1500mAh spokojen. Jenže Vašek byl rozmazlen svým předchozím vysílačem MPX Evo 9. Ten měl vybaven 2S packem lionek o kterých v podstatě ani nevěděl. Navíc díky konstrukci vysílačů MPX, které jsou dělané pro napájení ze 6 článků NiMh/Nicd, nabíjel skutečně sporadicky. A to já byl na druhou stranu zvyklý nabíjet vysílač jak o život. U mé bývalé MX-22 měl originální vysílačový pack s popisem Graupner NiMh 1700mAh skutečně opovrženíhodnou kvalitu. Vašek je garantem výzkumně-technické platformy naší RC-undergroundové skupiny „Весёлие Спєkтристы“ a tak jsem nezaváhal a šel do výměny vysílačové baterie s ním. Počkali jsme si, až v našem modelářském obchodě patřičnou baterii dostanou a dva kousky jsme objednali. V mezidobí Vašek zjišťoval co a jak a pátral po zkušenostech uživatelů námi objednaných baterií.

Po shrnutí nabytých poznatků lze říci toto:

Na jedné straně stojí firma Spektrum, která jednoznačně lipolky do vysílačů nedoporučuje. To má několik důvodů :
1)plně nabitý pack lipolek má vyšší napětí než pack 8 NiMh. Sice je to asi o + 0,5V ale…2,4GHz technologie ve vysílači nevyužívá napětí 8 NiMh . Stabilizátorem je napětí napájecí baterie sráženo na pracovní napětí. Při použití plně nabité 3S lipol baterie bude stabilizátor asi přetížen a pravděpodobně bude dost topit. Vašek si myslí, že to vadit nebude, já to zatím budu řešit nabíjením baterky na 12V.

2)Dalším problémem je, že opět kvůli vysokému napětí, tentokrát však vybitého packu, pravděpodobně nebude fungovat alarm vysílače, oznamující nízké napětí baterie. Navíc lipol-pack je vybaven ochranným obvodem, zamezujícím přílišnému vybití baterie. Nastavené napětí této „pojistky“ je pro nás zatím neznámé.

3) Hledisko relativní nebezpečnosti lipolek obzvláště v procesu nabíjení. Diskutabilní, ale stát se může skutečně všechno. Z hlediska zájmu firmy nelze tedy doporučení nic vytknout. Je v pořádku.

Na straně druhé stojí řada spokojených uživatelů námi objednaného packu plus lehká reklamní masáž ze strany prodejce.

Jak se k tomu postavíme my?

Jednoznačně do lipolek jdeme. Na vlastní nebezpečí. Body 1) a 2) vyřešíme vřazením „oblbujících diod“ do napájecího přívodu baterie. Tím dosáhneme sražení napětí, vstupujícího z baterie do vysílače, na úroveň běžné NiMh baterie. Pro vysílač se nic nemění, alarm by měl fungovat normálně. Bod 3) je na osobní odpovědnosti každého z nás.

Co zbývá doladit?

Zbývá nám zjistit, jak funguje ochranná elektronika lipolky a do jakého napětí je lipolka ještě bezpečně použitelná. Vašek proto vzal svou zcela novou baterii, hodil ji na vybíjení a proces zdokumentoval. Výsledky mají určitou bezpečnostní rezervu – ve vysílači baterie nebude vybíjena proudem 0,5A . Nicméně pokud by tomu tak bylo, tak od té chvíle, co napětí spadne pod 10,8V jde dost rychle dolů a máte zhruba 12 minut na to, aby jste přistáli a dali nabít vysílač. Skutečnost ale bude pro uživatele výrazně příznivější a asi i méně dramatická.

Z nedbalosti a lehkomyslnosti, ale vědom si získaných poznatků, jsem začal lipolku ve své DX7 používat tak, jak ji výrobce stvořil. Výdrží jsem nadšen až „zděšen“. Od 20.4. jsem ještě nenabíjel, napětí mám momentálně 11,2 V. Dobu čistého provozu jsem detailně neměřil, na to přijde čas po dalším nabití. Momentální odhad vycházející z toho, co mi utkvělo v mé velice omezené paměti: tipnul bych si, že 4 hodiny čistého času rádio již na lipolku odvysílalo zcela určitě a nabíjet zatím nemusím. S původníma NiMhama bych měl ve stejném období za sebou 2-3 nabíjení a to hlavně díky „kvalitnímu samovybíjení“. Takže i přes zmiňovaná úskalí to zatím vidím jako krok kupředu. Samozřejmě na vlastní nebezpečí…

Reklamy

Pilotní provoz ukončen.

Posted in Slovem nebo obrazem on 18.5.2008 by aviator

Pilotní provoz Aviaria v nové podobě považuji tímto za ukončený. S podobou i možnostmi, které nabízí umístění na WordPressu, jsem spokojen. Aviarium tedy definitivně bude dále pokračovat jako blog. Od 12.3., kdy bylo blogové Aviarium spuštěno, posbíralo do tohoto okamžiku 9200 přístupů. To tedy ve mně vzbuzuje rozpaky a nedůvěru zároveň. Nechce se mi věřit, že by o Těch pár „kydů a plků“ mohl být takový zájem. Spíš bych byl ochoten uvěřit, že WordPress ty přístupy nějak automaticky generuje, aby měl ten který přispěvatel radost. Nicméně pokud tomu tak není a počet přístupů je přibližně pravdivý, tak nevím, co na to říci. Cítím se zaskočen. Tak snad jen : nechoďte sem tolik, vždyť to nestojí za to!
😉 🙂

Hůůůstýýý videjko Jo Griniho.

Posted in Elektrolety on 14.5.2008 by aviator

Strašně rád navštěvuji stránky Jo Griniho, norského reprezentanta ve větroňářských kategoriích F3x. V tom, jak moc se věnuje modelařině, je mým nedostižným vzorem. Pilotovat dokáže snad vše, co se mu dostane do ruky včetně vrtulníku. Když pominu to, že se po zhruba půlročním testování rozhodl použít do svých nových soutěžních větroňů rádio na 2,4GHz , tak asi největším „trhákem“ poslední doby bylo pro mne „vodopádové video“ . Dejte si ho, nebudete litovat. A vydržte až do úplného konce. Jen pozor – má 202MB.

Vážně si vážit vah…

Posted in Slowfly/Parkfly on 14.5.2008 by aviator

… dokáže jen zkušený halový modelář. Totiž my, „haláci“, nejsme tak úplně normální modeláři. Úzkostlivě si hlídáme každý gram hmotnosti svého modelu. Co každý gram, každou desetinu a extrémisti i každou setinu gramu. Jenže…většinou je tato snaha pouze v rovině zbožného přání, protože málokdo z nás má pro kontrolu hmotnosti k dispozici něco lepšího, než jsou obyčejné kuchyňské digitální váhy. I já jsem na tom byl stejně až do nedávna, kdy kamarád Vašek Petrů objevil v jednom honkongském vetešnictví zajímavé váhy za ještě zajímavější ceny. Protože je Vašek technicky erudovaný a při výběru vždy racionální, nechal jsem s důvěrou rozhodnutí o typu na něm a pouze jsem se při nákupu „svezl“ s ním. A dojmy ze zakoupeného zařízení? Kvalita zpracování výborná, navážené referenční hodnoty odpovídají skutečnosti. Spokojenost. Nejsou to vyhozené peníze. Naštěstí…

Majko a třetí verze pohonu.

Posted in Elektrolety with tags on 11.5.2008 by aviator

O Majku jsem psal na staré verzi Aviaria. Nicméně i s odstupem doby je to pro mne „numero uno“. Kvalitněji zpracované éro jsem zatím v ruce neměl a to i přesto, že mi doma leží jistý opěvovaný kompozitový hotliner. Jeho zpracování kvalit Majka nedosahuje. Navíc mohu ohledně toho hotlinera dát k dobru krátký příběh z cyklu „Jak chudák do ještě větší bídy přišel“.

Předesílám – není to myšleno zle, historka bude sloužit jen pro ilustraci. Tedy – toho hotlinera jsem zakoupil minulý rok zhruba touto dobou. První pocity – nadšení. Vše se zdá být bezchybné. Jenže čas je mocný čaroděj a díky jeho působení na materiál se ukázalo, že spodní část trupu má povrchová poškození, dovedně maskovaná tmelem a barvou. Jenže tmel se jaksi srazil a na povrch vylezly praskliny. No nic … sice mne to trápilo, ale balamutil jsem sám sebe, že je to asi normální. Přeci jen je o tomhle modelu všeobecně známo, že je za poloviční cenu něž je obvyklé u jeho ekvivalentů. Jenže o letošních Velikonocích jsem si na „jedné diskusi“ pustil hubu na špacír, když už jsem nevydržel pění oslavných chorálů na kvalitu zpracování tohoto éra. I přeptal jsem se, co je vlastně považováno za první jakost a co už ne. Výsledkem bylo rozčarování „pěvce“ i prodejce. Nicméně jsme si to vysvětlili a navíc druhý zmiňovaný se k problému postavil čelem a trval na tom, že mi trup vymění. Já jsem ho ujišťoval, že mi trup druhé jakosti nevadí a že vzhledem k čekacím dobám na výrobu tohoto modelu to raději přehlédnu. Ne, prodejce trval na svém. Dohodli jsme se a putoval ke mně druhý trup. Když jsem otevřel balík, čekalo na mne „veselé“ překvapení – spodek trupu byl sice již prvotřídní , nicméně směrovka byla druhé, ale ještě spíše třetí jakosti. Další výměna mailů s prodejcem. Omluva. Po dalším týdnu ke mně doráží třetí exemplář trupu. Přes víkend jsem tedy měl doma 3 trupy k jednomu modelu a vybíral jsem… V závěru tohoto procesu jsem si připadal již trapně, protože jsem i na tom třetím exepláři našel nějakou mouchu. Nicméně poslední exemplář jsem si nechal a zbylé dva trupy poslal na vlastní náklady prodejci. Takže i takhle to může být zamotané. V případě Majka to bylo zcela jinak. Již při otevření transportní krabice na člověka dýchla maximální profesionalita.

Vždy když jsem měl nějaký dotaz ohledně Majka, první co jsem udělal bylo to, že jsem napsal Zdenovi Kučerovi. Zdeno je Majkomaniak a dobrý kamarád výrobce modelu Karola Mrvy. Stalo se tak i v případě, když jsem přemýšlel, zda zkusit či nezkusit převodovkový pohon. Zdeno mi napsal, že on i většina lidí, kteří Majko provozují, v něm používá Megu. On konkrétně, že má 16/15/5 s vrtulí 190/100, je spokojen a hlavně kvůli provozní nenáročnosti Megy do převodovkového pohonu nepůjde. Nicméně v zahraničí to prý je trošku jinak – tam jsou převodovkové pohony v Majku docela častým jevem. A že prý ať to zkusím a podělím se o zkušenosti. Shodou okolností se mi do cesty nachomýtla pohonná jednotka od Dalibora Štěrby, z jejíhož praktického použití sešlo. Krátká konzultace a už putovala ke mně. Skládala se z motoru Align430 (2250 ot/V) a převodovky Hendrych 3,1:1. Já jsem dokoupil sklopku Graupner CAM 11 x 8. Příkonově na tom byly pohon původní, tedy Mega 16/15/6 + Graupner CAM 7,5×4, a nový, tedy Align s převodovkou, +- stejně. Teklo do nich 180W. V praxi se to projevilo celkem očekávaně – Majko s Megou letělo rychleji pod menším úhlem, Majko s Alignem letělo pomaleji, ale strměji. Porovnání potřeby motorového času na jedno srovnatelné vystoupání hovořilo pro Align, jenže pouze o celkem znedbatelných zanedbatelných 5sekund. S přibývajícím letovým časem jsem dospěl k názoru , že nejen mne, ale i samotnému Majku „šmakoval“ více původní pohon. A tak jsem se uplynulý čtvrtek rozhodl, že tam Mega půjde zpět. Jenže když už jsem byl v tom předělávání nedalo mi to a namontoval jsem do Majka zatím neotestovaný pohon – motor OK400 (ekvivalent Alignu z ČLR s kv 3500 se zatížitelností až 300W a možností pohonu až čtyřčlánkem) + převodovka Hendrych 3,1:1 + vhodná vrtule. Napájení „standard“ – tedy 3S Lipol 2200mAh 20C.

Vhodnou vrtuli jsem musel vyřešit operativně z toho, co bylo doma. „Od oka“ jsem odhadl dvě vhodné varianty Aeronaut 254 x 152 a 241x 127. První z nich je shodou okolností trefená téměř přesně do maxima – motor bere 29A a příkon je 290W. S druhou připravenou vrtulí si pohon vezme něco málo přes 25A při 260W příkonu. Udělal jsem si tedy pár opakovaných měření, zda mne oči neklamou. Zkusil jsem, jak to snáší motor, baterky i regulátor. Nikde nic podezřelého. S polovybitými baterkami jsem vyrazil na pole zkusit, jak se Majku bude líbit umírněnější varianta pohonu, tedy s vrtulí Aeronaut 241x 127. A ona se mu líbí a náramně. Stoupání je strmější a rychlejší, než kdy jindy, pro softlinera až nepatřičné. Čas potřebný na vystoupání do výšky „v místě obvyklé“ je poloviční. Nečekal jsem, že se motor OK400 projeví tak dobře. Lépe řečeno čekat jsem to měl, jenže já spíše čekal, že v něm bude nějaký zádrhel. Má více chladících otvorů v plášti něž má samotný Align a velice dobře funguje jeho „vnitřní“ ventilace, podporovaná jakýmsi větráčkem, umístěným na hřídelce uvniř pláště hned za předním čelem motoru. Účinné větrání se nedalo při zkoušce mimo model bez vrtule přehlédnout.
Návrat Megy 16/15/6 na palubu Majka se tedy zatím odkládá. Uvidíme, zda OK400 bude i při dlouhodobějším používání při zmiňovaných příkonech OK.

 

My, EPPptáci, máme sklerotické letce…

Posted in Elektrolety, Slowfly/Parkfly with tags , , on 5.5.2008 by aviator

„… a ten můj jaksi neuznal za vhodné publikovat má technicko-taktická data. Takže jsem jej donutil, aby to okamžitě napravil. Váš orel pEPPa.“
Asi takhle nějak by měl právo si stěžovat můj orel, kdyby nebyl pouhým modelem. Opravdu jsem na to zapomněl.

EPP Orel
Výrobce: eFly Power
Délka přes celého ptáka: 760mm
Rozpětí: 1450mm
Letová hmotnost: 476g

Pár poznámek z provozu:

– už jsem nevydržel to divné hučení v ptákovi a jal se důsledně hledat jeho příčinu. Předem mi bylo jasné, že za tím je šmajdající motor. Ale proč šmajdá? Zakoupil jsem kvalitní delší kleštinu MPJet a vyměnil vrtuli GWS 8×4 HD za APC 8x4E. Trošku se to zlepšilo, ale stále to nebylo ono. Vyndal jsem vnitřnosti zobáku, tedy motor a rozebral jej. Příčinou šmajdání nebyl křivý rotační plášť, jak jsem se původně domníval, nýbrž křivá hřídelka. Vyrobil jsem tedy novou z materiálu, vytěženého z CD mechaniky. Zvuky ustaly, ostrá letová zkouška zatím neproběhla.

Moji chlapci v Nesvačilech

– možná mi nebudete věřít, ale je to „příjemný“ pocit, když vás oslovují neznámí lidé otázkami typu: „Můžu se podívat na toho vašeho ptáka?“ „Ten váš pták je moc pěknej.“ „Mohl bych mít dotaz ohledně vašeho ptáka?“. Člověk se hned cití tak nějak mužněji i přesto, že ani jeden z dotazů nebyl vysloven zástupkyní něžného pohlaví :-). Hovořím z vlastní zkušenosti, učiněné na letišti v Nesvačilech v průběhu „Předveď a prodej“.

Nejen „Žena za pultem“…

Posted in NEelektrolety on 3.5.2008 by aviator

Jsem všímavý, někdy až příliš. A tak jsem si nemohl nevšimnout, že stále více modelářů přechází z pultových na palcová rádia. Důvod je většinou jasný – v palcovkách je dnes větší sortiment a výrazně lepší ceny při shodné výbavě s pultovkou. O vybavení přepínači ani nemluvě. Jenže chudák pultař, který přejde na palcák! Kam s rukama? Kde si je opřít? Pohoda pultového rádia je pryč a starýho psa novým kouskům nenaučíš a ani starý strom neohneš, protože si jej neohýbal, dokud byl mladý. Zbývá jediné řešení – sehnat pult pro palcovku. A kde jej sehnat? Nejlépe asi bude projít odkazy, shromážděné na Aviariu! I když…neberte je všechny vážně. Některé kreace hraničí s úchylností.

Galaxy Models

Petal Manufacturing

Madison

RC Trayman

Shuster

3rd Hand

A.C.C.

BVM Jets

Vario

Rüdiger Feil

Classic models myslí na své příznivce.

Posted in NEelektrolety on 2.5.2008 by aviator

Firma Classic models je unikátním zjevem v českém modelářském byznysu. Vyrábí stavebnice historických modelů, které se skutečně musejí stavět klasickými modelářskými postupy. Tedy žádné ARF či ARC, ale rozsyp a plánek. Udržuje tak, snad jako jediná, povědomí o skutečném „modelářském řemesle“. To je více než chvályhodné. Nicméně se to neobejde bez problémů. Již delší dobu bylo managementu firmy divné, čím je způsoben rozdíl v počtu zájemců, kteří se o modely zajímají na modelářských akcích a na firemních internetových stránkách a těch, kteří si model skutečně koupí a postaví. Majitelé firmy si tedy objednali u agentury Faktu výzkum na toto téma. Výsledky jsou překvapivé. 78,2% dotázaných respondentů odpovědělo, že modelářství není jejich hlavním koníčkem a že raději než modely mají…. Firma však boj o zákazníka nevzdala a uvedla na trh novinku pravě pro tyto nedostatečně přesvědčené modeláře.

Modelem, který má přitáhnout nerozhodnuté modeláře z pohostinských zařízení zpět do dílen je FernetShock. Konstrukce a pohon je jasný z obrázku. Zdá se to být moudrá volba. Shockflyery již mají mezi modeláři své pevné místo a jejich obliba je dosti vysoká. Ve spojení s takto atraktivním pohonem není pochyb o velké oblibě tohoto modelu. Samozřejmě to není nic pro začátečníky a vysloveně nevhodný je pro děti pod 18 let. Pro tyto skupiny uživatelů je možno model vybavit slabším pohonem.